1. Dobrá zpráva je, že čeština má jenom tři časy - minulý, přítomný a budoucí (préteritum, prézens, futurum) - žádný předminulý, předbudoucí nebo průběhový. 
2. Další dobrá zpráva je, že čeština nemá členy - určité ani neurčité. Totiž, to je samozřejmě dobrá zprava především pro cizince, v jejichž jazycích členy také neexistují - ti, kteří je ve svých jazycích mají, se je budou musit trochu odnaučit (ale to takový problém nebývá).
3. Čeština má flexibilní slovosled, není proto třeba stresovat se, co má být první, druhé, třetí...
4. Výslovnost není tak nepředvídatelná nebo problematická jako v angličtině, francouzštině, ruštině... Důraz je vždy na první slabice, čte se víceméně všechno tak, jak to vidíme, písmeno po písmenu, slabika po slabice...

1. Čeština má tři gramatické rody - mužský, ženský a střední (maskulinum, femininum, neutrum). Problém je v tom, že až na pojmenování osob a zvířat nemají rody žádnou logiku, je to něco, co se cizinec musí naučit, co si musí pamatovat.
2. Je rozdíl mezi češtinou formální a neformální - nejenže kamarádům a blízkým osobám tykáme a cizím lidem vykáme, ale jinak píšeme a jinak mluvíme, jinak mluvíme v Praze, jinak na Moravě, atd. Cizinec si bude muset pamatovat, co kde má nebo může říkat, aby nevypadal směšně nebo nepatřičně.
3. Největší problém však pro cizince představuje systém pádů. Je pravda, že jsou v tomto směru zvýhodněni cizinci, kteří mluví slovanskými jazyky a rozumějí, proč a jak se pády používají. Přesto i jim dělají problém koncovky - liší se koncovky (a rody) v češtině a v jejich jazyce, liší se spisovná a nespisovná čeština apod. Mnohem náročnější je však pochopit funkci a význam pádů pro cizince, v jejichž jazycích pády nejsou. Ti se nemůžou pády učit tak jako Češi: jenom memorováním a odříkáváním koncovek pro různé vzory. V první řadě musí porozumět tomu, kdy se jaký pád užívá a proč, že se liší koncovky podle rodů, čísla (množné nebo jednotné - plurál nebo singulár) a u mužského rodu i podle životnosti. A netýká se to jen podstatných jmen (substantiva), ale i přídavných jmen (adjektiva), zájmen (pronomena) a číslovek (numeralia). Zkrátka je koncovek spousta a zapamatovat si je je téměř nadlidský úkol.

Výše uvedené body jsou samozřejmě určitým zjednodušením. "Pouhé" tři časy jsou doplněny dvěma vidy (aspekt) - dokonavým a nedokonavým (perfektivní a imperfektivní), které používání sloves (a časů) poněkud komplikují. 

Slovosled také není zcela volný - na začátku bývá stará informace a na konci nová nebo důležitá; krátká slova, jako pomocné sloveso být v minulém čase nebo formy "by" v podmiňovacím způsobu (kondicionál), "se", "si", formy osobních zájmen a zájmena "to", musí být ve větě na druhé pozici (po první frázi, nikoliv prvním slově), atd. 

A co se týče výslovnosti, nejenže některé hlásky jsou problematické samy o sobě (obecně především "ř" či "ch"), ale to, že "čteme tak, jak to vidíme", také není úplně pravda. Existuje tzv. spodoba hlásek (asimilace) - na konci slov vyslovujeme "b" jako "p", "v" jako "f", atd. Problematické je i vyslovování slov, která se skládají pouze nebo převážně ze souhlásek, např. "čtvrt".