Tatiana Lyakh - "..."

Když jsem se zamýšlela nad tím, o čem napsat tuto práci, v mojí hlavě bylo hodně myšlenek, ale myslím, že tato bude nejlepší... Chtěla bych Vám povědět o našem životě, o životě cizích studentů tady v Praze.

Když jsme se přistěhovali do Prahy, byli jsme ještě jenom děti. Bylo nám asi 17 - 18 let, když jsme si zabalili věci a odjeli do cizího státu s jiným jazykem, zvyky a časovým pásmem, aniž bychom pomysleli na všechny možné těžkosti a překážky, které tady na nás čekají.

Možná si myslíte, že být cizím studentem je snadné, ale to není pravda. Možná se pořád usmíváme a bavíme, ale to jen, protože je to pro nás lehčí. Můžeme také na chvilku zapomenout na všechny naše problémy. Však když je Vám smutno, začněte se usmívat a uvidíte, že všechno bude lepší.

V Praze bydlím ve velkém bytě se dvěma dalšími slečnami. Jedna je z Ruska, druhá z Ukrajiny. A všechny míváme dost návštěv. Bydlíme tady půl roku a za toho půl roku bylo v našem bytě tolik úsměvů a smíchu, krásného oblečení a vysokých podpatků, filmů, knih a časopisů, telefonických hovorů a sms zpráv, rán s kávou a nocí na střeše, spousty rozbitého nádobí a večeří z toho, co dům dal, tolik tance, písní a veselí... Máme však také druhou stranu našeho života, kde je hodně smutných myšlenek, špatných zpráv, hořkých slz, křivd, rozčarování, neúspěchů a zrad.

Nejvíc se nám tady stýská po rodině. Můžeme přežít bez kamarádů, lásek, zábavy, jídla, ale když přichází večer, nejvíc ze všeho chceme být doma, u maminky a tatínka. Máme teď skoro všechno, ale chybí nám ten pocit normálního lidského štěstí z večeří s rodinou nebo ze společného sledování filmu; stýská se mi po večerních procházkách s maminkou. Jsme děti a stýská se nám po rodině.

Ale bez ohledu na všechno těžké, co tady prožíváme, to bylo naše rozhodnutí - možná ještě dětské rozhodnutí, ale úplně naše. A nikdo ho nikdy v životě nebude litovat. Přijeli jsme do Prahy studovat, splnit sny, podívat se do světa a nikdy nelitovat nerozumně prožitých minut.

Nakonec bych chtěla napsat slova mojí kamarádky Ksenije Lesko, která sama přijela studovat do Petěrburku z malého města v Rusku, když jsem se jí zeptala: "Jak se ti žije v Petěrburku samotné?"

"Bydlet sama je super! Miluju to! Nikdo tě nekontroluje, máš jídlo, v kolik chceš, uklízíš, když máš náladu, můžeš zvát návštěvy, když chceš, nebo můžeš zůstat doma sama a nemluvit s nikým. Úplná nezávislost!

Ale někdy chceš strašně obejmout blízkého člověka... Toho nejbližšího - maminku, tatínka, babičku, sestru; ne blízkého kamaráda nebo jenom kamarádku. Pocítit, že se o tebe někdo stará, že nejsi sama... Protože cítíš takovou opuštěnost, když bydlíš sama bez příbuzných ve velkém městě."