Celkově se ukázalo, že česká kultura je podle Hofstedeho
dimenzí nejblíže kultuře ruské – respektive je jí definitivně blíže než kultuře
americké, a i slovenské kultuře je v určitých dimenzích velmi vzdálená.
Učitelé by si měli být vědomi kulturních rozdílů při výběru materiálů, organizaci
výuky, hodnocení, motivování, stanovování cílů, ale i rozdílů týkajících se
oblékání, míry formality či usmívání se. Charakteristiky amerických a ruských
studentů lze shrnout následovně:
Američtí studenti jsou více individualističtí,
ambiciózní, asertivní a soutěživí. Jejich ego je relativně silné,
v projevu a myšlení se častěji objevuje „já" a student vystupuje sám za
sebe. Jejich cílem je vynikat a selhání se jich může velmi dotknout. Mají
tendenci své schopnosti nadhodnocovat, být pozitivní, optimističtí, uvolnění,
extrovertní a méně formální. Svůj život mají pod kontrolou a úspěchu dosahují
díky svým schopnostem – nebo náhodě. Je pro ně důležité vidět rychle výsledky
své práce, ale není tak důležité, aby odpovědi a řešení byly jasné a jednoznačné.
Cení se originalita. Učitel je pro ně odborník, se kterým mohou diskutovat jako
rovný s rovným, který jim předkládá neosobní pravdy a má právo něco
nevědět. Váží si brilantních učitelů, ale na výsledku vzdělávacího procesu se
aktivně podílejí studenti sami a očekává se, že budou iniciativní. Co se týče
rozdílů mezi pohlavími, ideálem je drsný muž a jemná žena, ale ve
společenských rolích panuje rovnoprávnost a genderové rozdíly nejsou tak
výrazné.
Ruští studenti jsou více kolektivističtí, neangažovaní, skromní,
citliví a nekonfliktní. Jejich ego je více potlačené, v projevu a myšlení
se častěji objevuje „my" a studenti reprezentují svou skupinu. Normou je
průměrný student a vynikání může vzbuzovat žárlivost. Mají tendenci se
podceňovat, být cyničtí, pesimističtí, upjatí, introvertní a formální. Mohou se
cítit bezmocní, protože jejich život je ovlivňován vnějšími okolnostmi či
náhodou, ale nedosáhnou-li úspěchu, přisuzují to nedostatku úsilí. Jsou schopni
vytrvale pracovat pro dlouhodobé cíle, ale potřebují, aby jejich úkoly a cíle
byly jasně definovány a strukturovány. Cení se přesnost a hledají se správné
odpovědi. Učitel je pro ně mudrc, který všechny odpovědi zná a ke kterému mají
respekt, protože jsou vůči němu v nerovném postavení. Chtějí však, aby
k nim byl přátelský. Ve výuce má hlavní iniciativu učitel a měl by být
zachováván pořádek. Muži i ženy jsou relativně jemní a citliví, ale mají
jasněji definované společenské role a v domácnosti, na pracovišti a
v jiných sférách se projevují genderové rozdíly.
Např. moje kolegyně se však na základě své praxe na
základní škole o Rusech domnívá, že se „projevují jako individualisté,
dominantní, suverénní; selhání ve škole je pro ně pohroma – většinou chtějí
dosáhnout dobrých výsledků (leckdy pro to ale příliš nedělají). Často jsou tito
žáci negativně proslaveni – chováním – lehce agresivní, drzí, hluční, … Mám
pocit, že jim vyhovuje model přísného učitele, který vyžaduje disciplínu, než
model učitele – kamaráda. To potom nevědí, jak s ním naložit. Když učitel
řekne, že neví, srazí tím dojem toho erudovaného odborníka, ztratí autoritu.
Selhání = náhoda – docela často se vytáčí, vymlouvají, neradi přiznají
neúspěch." Ne všechna její pozorování odpovídají výše uvedeným závěrům. Lidé se
však mohou projevovat v cizím prostředí jinak, vytvářet si obranné
mechanismy apod. Přes veškeré vyjmenované rozdíly musí učitel zůstat otevřený a
přizpůsobivý: o možných rozdílech vědět, ale nebrat je jako determinující a
neměnné. Jak bylo řečeno na počátku, „národní" kultura je jen jednou
z vrstev každé osobnosti – učitele i žáka.
Čtěte dále: